Od tradičního kroje až po dožínky
Zvyky a tradice jsou na statcích velmi důležité. Přetrvávají a udržují historii při životě.
Zvyky a tradice jsou na jihotyrolských statcích velmi důležité. Přetrvávají a udržují historii při životě.
Krojů si v Jižním Tyrolsku cení i po staletích. Kytice z bylin chrání před veškerým zlem. Krapfen, zdejší smažené plněné taštičky, nejen skvěle chutnají, ale jsou také kulturním pokladem. A dožínky jsou svátkem, který nám každoročně připomíná, že dobrá úroda není samozřejmostí. Zvyky a tradice jsou v rolnickém světě silně zakořeněné. Nejen tam, ale zejména tam určují zvyky průběh roku měsíc po měsíci a dodávají životu příjemnou stálost. Vydejte se po stopách jihotyrolských zvyků.
Projev lidové kultury
V Jižním Tyrolsku je téměř tolik různých krojů, kolik je údolí a vesnic. Při slavnostních příležitostech a náboženských oslavách je dodnes pravidelně nosí hudební skupiny, folklórní taneční skupiny, církevní sbory a střelecké spolky. Ve sváteční dny se také selská rodina ráda ukazuje v tradičním kroji.
Původně byl tradiční kroj v Jižním Tyrolsku typickým oděvem sedláků. Zručné selky si velkou část z nich vyráběly samy při mnohahodinové ruční práci – vyšívání, předení, plstění a šití se učily od útlého věku. Až do 18. století směli sedláci nosit pouze oblečení z domácích látek, jako je lýko a vlna. Luxusní textilie, jako je samet a hedvábí, byly vyhrazeny pro šlechtu a prostý lid. Tato přísná nařízení zrušila až císařovna Marie Terezie. V té době se jednoduchý selský oděv vyvinul ve skutečnou propracovanou tradiční krojovou módu a stal se důležitým symbolem postavení. Tradiční kroj ukazoval okolnímu světu, ke kterému údolí nebo regionu člověk patří. I dnes je znakem místní příslušnosti. Přes řadu regionálních odlišností má tradiční kroj v Jižním Tyrolsku i některé společné rysy. Ženy nosí šaty s halenkou a zástěrou. Uvázání mašle kolem zástěry prozrazuje víc, než si myslíte: nošená vlevo znamená, že žena je svobodná. Pokud je žena ve vztahu nebo již vdaná, nosí mašli vpravo. Muži hrdě nosí nezničitelné kožené kalhoty a fatschn, kožený opasek bohatě zdobený pérovou výšivkou.
Bylinkové kytice – ochrana proti zlu
Mnoho jihotyrolských zvyků má svůj původ v katolické církvi. Jeden z nich se slaví 15. srpna na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Tento nejstarší mariánský svátek se v Jižním Tyrolsku nazývá také Hochunserfrauentag. Na počest Panny Marie je tento den ve znamení bylin, protože podle tradice se v jejím hrobě místo nebožky našly květiny.
Při příležitosti svátku Panny Marie jihotyrolské selky vyrábějí krásné kytice z divokých bylin a čerstvých polních květů. Ty jsou pak v kostele slavnostně posvěceny. Bylinná kytice se skládá nejméně ze sedmi různých bylin. Sedm proto, že v katolické víře existuje sedm svátostí, nebo proto, že Maria musela vytrpět sedm bolestí. Pro zemědělské rodiny je tento svátek velmi důležitý, mimo jiné proto, že víra v sílu bylin je hluboce zakořeněná. Zejména díky ženám na statku se tyto rozsáhlé znalosti předávají z generace na generaci. Po vysvěcení se kytice bylin zavěsí na půdu, do seníku nebo do do rohu světnice, kde obvykle visí i kříž s Ježíšem. Pokud je zvíře nemocné, přimíchají sedláci do krmiva rozdrcené listy. Pokud se blíží bouřka, byliny se pálí, aby odháněly blesky. Posvěcené bylinné kytice mají odvrátit neštěstí a přinést hospodářství štěstí, požehnání a zdraví.
Sladké plněné sváteční pečivo
Když je ve vzduchu cítit vůně smažených taštiček “krapfen”, slaví se ve vesnici posvícení nebo se pořádá na statku nějaká oslava. Tradiční slavnostní pečivo je v Jižním Tyrolsku k dostání pouze při zvláštních příležitostech a oslavách.
Obdélníkový, čtvercový, podlouhlý nebo půlměsícový tvar: taštičky “krapfen” se v jednotlivých údolích liší. Sladké náplně jsou také rozmanité. Někdy se používá marmeláda nebo mák, jiní dávají přednost kaštanům nebo sušeným hruškám. Všechny druhy taštiček spojuje těsto z pšeničné a žitné mouky, másla, mléka, vajec, smetany a špetky soli. Aby sladká náplň během pečení v horkém oleji nevytekla, je třeba okraje těsta přitlačit a poté je okrojit pomocí zvlněného kolečka. Tím se také vytvoří jejich charakteristický zvlněný okraj. Kolem této vyhledávané pochoutky se točí mnoho starých zemědělských zvyků, jako je například listopadové žebrání o krapfen. Zejména v Ultenském, Pfunderském a Ahrnském údolí se tento zvyk dodržuje dodnes. Za žebráky převlečení chlapci chodí od statku ke statku a žebrají u selek o krapfen. Proč zrovna krapfen? Odjakživa byly považovány za kultovní a zasvěcovací pečivo přinášející štěstí a požehnání.
Poděkování za úspěšnou sklizeň
Úspěch těžké práce na statku často závisí na několika týdnech. V době sklizně se sklízejí plody zemědělství. Na ovocnářských a vinařských statcích, ale také v hospodářských zahradách se toto období protáhne od léta do podzimu.
Každý rok děkují rodiny ze statku Bohu za úspěšnou sklizeň. A to nejen v myšlenkách, ale také s patřičnou oslavou. Výnos na statku závisí na píli zemědělců a řídí se silou přírody. Trvalá sucha nebo ničivé bouře ohrožují úrodu. Proto jsou zemědělci závislí na Boží pomoci. Když je plody konečně sklizené a bedny, láhve a sklenice se hromadí ve sklepě, je čas poděkovat. V kostele se dožínky slaví slavnostní mší. Při této příležitosti se na oltář přinášejí obětní dary. Nepřehlédnutelná je také dožínková výzdoba. V mnoha jihotyrolských vesnicích se váže složitá koruna z ovoce, zeleniny a květin. Zvláštní formou dožínek je Törggelen ve světnicích vinařských šenků. Konec sklizně se slaví mladým vínem, typickými venkovskými specialitami a pečenými kaštany. Tradiční dožínky každoročně znovu vyjadřují neoddělitelné spojení zemědělců s přírodou.
